Konec Starých pověstí českých
aneb jak úsek 518 a 519 šestiproudé dálnice Pražského okruhu chce vstoupit do českých dějin        

(napsala Ing. arch. Lenka Hornychová)          

Doba covidová nám zpřeházela normální všední život. Lidé se rozdělili na polovičku, která je racionální, která důvěřuje vědeckým poznatkům, zapojuje kritické myšlení a přes veškerý zmatek si myslí, že je to správná cesta. Druhá část panikaří a hledá jednodušší řešení, hledá zkratky a konspirační odhalení. Dalo by se říci, že pro tuto část nastává renesance iracionálního chápání světa, ne nepodobná tomu, který byl vlastní našim předkům v dávné minulosti. Potíž je v tom, že i seberacionálnější člověk si nese v sobě kus DNA lidí, kteří žili desetitisíce let před námi a stvořili náš svět a naši kulturu.

Jsme kulturní národ, chápeme význam historického dědictví. Chráníme památky, objekty technické a umělecké hodnoty, archeologická naleziště. Ale mnohem víc pro pochopení významu dědictví po předcích je vnímání souvislostí a bohatosti odkazu, který je zakódován i v krajině. Před námi patřila všem těm kulturám (nálevkovitých pohárů, kultuře knovízské, řivnáčské, …), Keltům a prvním Slovanům. S rozvojem vědeckých disciplín, které zkoumají samou podstatu života, jsme schopni nahlédnout hluboko do minulosti. Archeologické památky tak píší makrohistorii, která má mnoho tajemství, ale spojuje nás, dnešní lidi, s vlastními kořeny a s iracionální částí naší duše.

Proč tenhle úvod? Krajina kolem řeky Vltavy od Pražské zoologické zahrady na sever je tou krajinou „snění“ dávné minulosti, srdce Čech. Levý Hradec, Žalov, hradiště Zámka, Pravý Hradec, výšinné opevnění sídliště Řivnáč a dál do krajiny Budeč, Tursko, Únětice. Zachovalost krajiny dokládají přírodní památky – Sedlecké skály, Tiché údolí, přírodní rezervace Roztocký háj, Bohnické údolí, Čimické údolí, Draháňské údolí … celý přírodní park Draháň-Troja.

A kupodivu je to také prostor, kudy má vést šestiproudá evropská dálnice, tedy „obchvat“ Prahy, úsek 519 a 518. Chtěla bych věřit, že projektanti a politici, kteří prosazují tuto trasu, jsou jenom neobeznámeni s důležitostí a významem tohoto prostoru.

Tak například Hradiště Zámka. Leží nad Vltavou na výrazné ostrožně se strmými svahy. Nad terén vystupují zbytky valů. Místo bylo osídleno od pozdní doby kamenné, v období kultury nálevkovitých pohárů a v období řivnáčské kultury (3000 př. Kr.) je obehnané palisádou. Ostrožna byla osídlena také ve starší době bronzové, kulturou únětickou a knovízskou (1500 př. Kr.), v 7. až 6. stol. př. Kr. je zde zachycena halštatská kultura a mezi 6. až 9. stoletím zde bylo slovanské hradiště opevněné hradbou z hlíny, dřeva a kamenů. Zaniklo na konci 9. století, zřejmě násilně. Trojúhelníková plocha hradiště měří 6,5 ha a dálnice vede přímo přes předpolí hradiště. Dálniční most přes Vltavu ústí do přírodní památky Sedlecké skály. Údolí Vltavy je přehrazeno osmdesát metrů vysokým mostem, pouhých 5,5 km od Pražského hradu. Kontinuita krajiny Starých pověstí českých i prvních doložených historických událostí spojených se sídlem knížete Bořivoje, Levým Hradcem, stejně jako chráněná oblast Natura 2000, je brutálně rozdělena vedví.

Levý Hradec. Slovanské hradiště vzniklé v 7. a 8. století. Od 9. století sídlo prvních přemyslovských knížat. Roku 882 je doloženo vysvěcení prvního kostela v Čechách (kostel sv. Klimenta, postavený knížetem Bořivojem) a roku 982 zde byl zvolen Vojtěch z rodu Slavníkovců druhým českým biskupem. „Areál je jedinečnou kulturně historickou lokalitou spjatou se základy české státnosti a byl proto prohlášen národní kulturní památkou.“ (www.pamatkovykatalog.cz)

Ještě pořád je možné si cestou podél řeky snít o dávné minulosti. Mikoláš Aleš v cyklu lunet ve foyeru Národního divadla poslal svého hrdinu na konci jeho života do mohylového údolí na Žalov, kam se ubírá se sklopenou hlavou na koni a směr mu ukazuje bohyně Morana. Představa, že tento slovanský hrdina na své poslední cestě pojede po dálnici, je tristní. A co teprve ten kůň?

V dnešní době, která klade důraz na péči o přírodu, o klima, krajinnou ekologii a kvalitu života, je šance vytvořit v blízkosti téměř centra Prahy zelený rekreační park s přesahem do nejstarší historie Čech, místo pro odpočinek a vzdělávání. Navazoval by na areály zoologické zahrady a botanické zahrady a zachovával by původní krajinný ráz středních Čech. Praha je zdaleka nejlidnatější město a potřebuje rekreační zázemí. Životní styl, kdy lidé opouštějí o víkendech své byty, aby se přesunuli někam, kde je krajina krásnější a zelenější, není udržitelný ani perspektivní. Severní část Prahy s velkými sídlišti a atraktivními celoměstskými aktivitami si zaslouží volné spojení s krajinou, ne zaškrcení evropskou dálnicí vedenou v místech nejcennějších přírodních parků a historických památek, které budou touto technickou stavbou nenávratně zničeny.

Argument, že dálniční obchvat města někudy vést musí a otázka, proč ne právě tudy, je naprosto lichá. Už dávno není tím silničním obchvatem, který byl před devadesáti lety navržen ve stejné trase, tehdy ovšem daleko za městem. Ale především není pro nás pro všechny mnoho tak důležitých míst, jako jsou právě tato. Měli bychom to dnes ocenit více než kdykoliv v minulosti. Není ještě pozdě. Úkolem politiků je provést nás touto dobou, zachovat kulturní hodnoty a uvést do života budoucí ekologické směřování. Kvůli tomuto dědictví a těmto hodnotám stojí za to posunout trasu tak, aby nám zůstala zachována krajina našich pověstí a mýtů, abychom se měli kam uchýlit v době, kdy všechno okolo nás vypadá nesrozumitelně. Odtud můžeme čerpat novou energii a naději. Ponechme si „krajinu našeho snění“ jako zálohu pro obnovu duchovního rozměru našeho života.

„Možná je opravdu nejvyšší čas procitnout
a uvědomit si, že zřejmě vzniká nový svět
vyžadující nové uchopení problémů.
A to za nás nikdo neudělá.“
(Miroslav Bárta: Sedm zákonů, Jak se civilizace rodí, rostou a upadají)